Šaman proplouvá mezi formami bytí jako velryba
Media, Magazín: Metro, Autor článku: KRISTÝNA ŠMEJKALOVÁ, 1. ledna 2022
Moderního šamana na první pohled od jiných lidí nerozeznáte, říká Jitka Mandalam
Lidé jí přezdívají indiánka nebo šamanka. Jitka Čulíková, dnes již známá jako Jitka Mandalam, absolvovala Univerzitu Palackého v Olomouci se zaměřením na zážitkovou pedagogiku. Následně se věnovala studiu a praktikování jógy. Její cesty ji zavedly až ke vzdálenému Pacifiku, kde chvíli pobývala mezi indiány. Jejich moudrost šíří dál skrze své učení.
Během kurzů učíte krom jiného i o šamanismu. Přibližte, co si pod tímto označením představit?
Co se týká teoretických poznatků o šamanismu, vycházím většinou z literatury, nejvíce mě svými knihami ovlivnil Mircea Eliade. Podle jeho mnohaletých studií je šamanismus sibiřským náboženstvím a eventský výraz šaman se k nám dostal prostřednictvím ruštiny. Od počátku tohoto století si etnologové, a pak i my ostatní, zvykli používat výraz šaman téměř jako synonymum pro slova medicinman, čaroděj, kouzelník a podobně. Šlo o jedince, kteří měli určité schopnosti, kouzlo osobnosti, uměli léčit, vedli společnost určitým směrem, motivovali, inspirovali a uzdravovali. Označení šamanismus tedy používám i já pro jednoduchost. V naší kultuře již zavedené je a nějaké povědomí a obecná představa o něm již existuje. Přesnějším výrazem pro šamanismus, kterým provázím a vyučuji ho společně s Johnem Hawkenem, je medicínská cesta. Medicínská cesta je o rozvíjení naší vnitřní síly a ta je naší medicínou.
Lze si představit šamana léčícího v chýši, jak ale vypadá jeho moderní pojetí?
Lidé mě občas oslovují "šamanko" nebo "sexy šamanko", jelikož se zabývám i ohnivou medicínou, což je indiánský výraz pro tantru neboli umění rozvíjet a kultivovat svou sexuální sílu jako medicínu. Podívejte se na mě, třeba vypadá moderní šaman jako já. Třeba ho ani nerozeznáte na první pohled od jiných lidí. Za ideál indiána - šamana jsem vždy považovala člověka, který je v souladu sám se sebou i s okolím, umí žít v přírodě, přežít kdekoliv a prožívat život vědomě a v kráse. Je svobodný a na ničem neulpívá. Je laskavý a s úctou přistupuje ke všemu živému. Rozvíjí a kultivuje svou energii. Inspiruje, motivuje a v druhých lidech vyzdvihuje jejich sílu. Rozšiřuje vědomí a ukazuje jiné úhly pohledu na věc. Umí proplouvat mezi realitami. Jako velryba proplouvá mezi formami bytí mezi světem oceánu a hvězdným prostorem, mezi kterými je jen tenká linka. Vlákno hladiny vody a vzduchu ve společném prostoru.
Znáte někoho takového?
Za takového šamana jsem považovala například i svého mistra a učitele jógy Svámího Mahéšvaranandu, pana docenta Kráťu na Univerzitě Palackého a pak také Johna Hawkena, který mi pomohl zorientovat se na mých cestách životem a se kterým teď provázím šamanským ročním výcvikem druhé lidi. Pro mě jsou šamani všichni ti, kteří nesou hlubokou krásu, hravost, spokojenost a vášeň. Mimoto i lidskost a umění chybovat.
Strávila jste nějaký čas mezi indiány. Povězte o tom prosím více.
Pár večerů jsem měla možnost strávit u indiánů na pobřeží Pacifiku. V malé vesničce La Push. Pozvali mě k sobě díky indiánce, která mi byla představena na mé cestě po Americe v mých osmnácti letech. Pro mě to tenkrát byla iniciační cesta, která určila můj další život. Večer jsme se setkali v kruhu indiánů s bubny a každý mohl navrhnout rytmus a popěvek. Třeba hejhejhejá, hejahej nebo i konkrétní věty v jejich původním jazyce. Všichni začali bubnovat a zpívat a každý měl vždy sólo, které po něm všichni zopakovali. Nyní tuto hru přenáším i do kruhů s lidmi, kteří přijedou na šamanský výcvik. Je to největší legrace, když se takto začnete v kruhu bavit a každý svým zpěvem může cokoliv vyjádřit, i když zpívá jen hejhejhejá, důležitá je ta energie a výraz, který to nese.
Vedete lidi k tomu, aby byli s přírodou v propojení. Přibližte, co to přesněji znamená.
Propojení s přírodou pro mě znamená být v přirozenosti vnímání sebe sama. Příroda jsme my sami, vše je odrazem nás samotných. Uvolněné vědomí krásy kolem i uvnitř nás. Když se řekne příroda, je to les, hory, louky, jezera, východy slunce, zpěv ptáků, zurčení potůčků, vůně květin, hebký mech... Cítíte ta slova? Tuto krásu přírody, i ve slovech obsaženou, miluji, tak jako většina z nás. Zároveň však, když jsme byli hluboko v horách a byla bouřka, celá krajina burácela a divoce se chvěla, já se také chvěla. Cítila jsem veliký respekt a bázeň. Indiáni berou vše, co je divoké, jako posvátné. Přírodu tedy vnímám jako něco krásného a posvátného.
Soulad s přírodou, cestování a čas strávený mezi indiány promítáte do výchovy svých dětí. Uvedete konkrétní příklad?
Své děti jsem brala často do přírody. Zdálo se mi, že doma více zlobí, naopak v přírodě a na cestách jsou spokojené. V přírodě je spousta hraček, příroda rozvíjí přirozenou fantazii a krásu duše. Učila jsem své děti být ohleduplnými ke všemu živému i zdánlivě neživému. Ptaly se, jestli můžou utrhnout květiny, než je utrhly. O každou květinu a místo v přírodě se totiž starají bytosti. Indiáni je nazývají holilakhai, v Anglii je pojmenovávají fairies. O řeky či hory se starají větší duchové, které nazývají indiáni kačinahai, u nás máme také takového ducha hor - Krakonoše. Děti jsem také učila nenásilí, jak na jiných bytostech, tak na sobě samých tím, že nebudeme nic jíst, abychom náhodou nějaké bytosti neublížili. U indiánů se před lovem vždy rozmlouvalo a děkovalo dopředu zvířeti, které se jim nakonec samo "dalo".
Napomáhá tento přístup k přírodě lidem i v dalších směrech?
Možná podle křesťanů či jiných náboženských směrů nemají duši kameny ani zvířata, pak se nedivme, že následováním takového učení bezohledně těžíme nerostné suroviny a krutě zabíjíme zvířata. Pohled indiánů je takový, že jsou to všechno bytosti jako my lidi a všichni společně jsme tady na této planetě jen hosty. Díky tomu, že indiáni považují vše kolem sebe za živé, po ránu pozdraví praotce Slunce a pramatku Zemi, nemůžou se nikdy cítit osamělí. A to v dnešní době většinou lidem chybí.
S přírodou propojujete i svatební obřady, kterými provázíte, nebo třeba ceremoniál obnovení manželského slibu. V čem se odlišuje jeho pojetí od běžné svatby, kterou známe?
Ráda provázím lidi těmito silnými přechodovými rituály. Mám za to, že se díky silnému rituálu může společná cesta dvou lidí spojit a rozvinout v tom nejvyšším posvátném snu a zářit v jejich srdcích jako krásná hvězda v nekonečném vesmíru vzpomínek jejich duše, obohacovat tak i druhé lidi a kultivovat celkovou energii všech bytostí. Odlišnost je také v tom, že dva lidé, kteří chtějí jít životem spolu, tak neuzavírají sliby, které pak nedokážou splnit, ale ujasňují si záměry, které jsou pak jakousi navigací pro jejich společný život.
Jak svatební rituál vnímají svým pohledem indiáni?
Spousta lidí má odpor ke svatbám, zároveň je to jeden z největších byznysů. Indiánské pojetí je o nevlastnění. Nikoho a nic nemůžete vlastnit. Můžete s ním jen chvíli kráčet, sdílet společnou cestu, popřípadě se můžete stát držiteli určitých věcí, prostě je po nějakou dobu držíte, ale nevlastníte je. Indiánská svatba se uzavírá na rok a den a pak se opět tito dva lidé sejdou a podívají se na svou společnou cestu, jestli je pořád naplňován posvátný sen každého z nich.